• cyklo stezky
  • horské prostředí
  • ideální pro pěší tůry
  • parkování u chaty
  • dostupnost vleků a sjezdovek
  • levné ubytování

leto2.jpg
okoli1.jpg
zima6.jpg

O Krkonoších

PŘÍRODOVĚDNÉ POZORUHODNOSTI KRKONOŠ

o Krkonoších - živá příroda - Botanické zahrádky

Je označení pro bujnou a pestrou přírodu na svazích krkonošských ledovcových karů, která je výslednicí pozoruhodné souhry přírodních sil - větru, sněhu, lavin a dávných ledovců. Zvláštní reliéfové uspořádání hlavních krkonošských hřbetů a údolí a převládající západní větrné proudění způsobuje, že se na hranách a v závětří karů (krkonošských jam) ukládají obrovská množství sněhu z návětrných svahů a náhorních plošin a pravidelně se zde sesouvají sněhové laviny. Lavinové svahy tak nikdy neosídlil vysoký les, ale jen houževnaté keře a byliny, jejichž druhová pestrost je však obrovská. Stín hustého lesa by neumožnil existenci tak pestrého společenství rostlin a živočichů, osluněné svahy lavinišť však ano. Je zde světlo, slunce, závětří a dostatek vlhkosti z dlouhodobě ležících sněhových polí. Navíc sem vítr odedávna transportuje semena rostlin, drobné živočichy, ale i částečky půdy z blízkých a vzdálenějších míst. Funguje zde jakési "biologické smetiště". V odborné literatuře je tento fenomén popsán jako mechanismus anemo-orografických systémů, objevený poprvé pro světovou vědu právě zde v Krkonoších. Naši předci však znali tato místa již dávno před příchodem vědců, neboť zde sbírali léčivé byliny, jejichž pestrost si však nedovedli vysvětlit jinak, než pomocí pověr a mýtů. Tak vznikly názvy jako Krakonošova či Čertova zahrádka pro místa v Úpské jámě a Obřím dole. Na svazích Pančavské jámy se rozkládá Schustlerova zahrádka, místo s nejbohatší květenou na české straně hor, pojmenované teprve nedávno na počest významného krkonošského badatele prof. Františka Schustlera, ve Velké Kotelní jámě se nachází Kotelská zahrádka. Mnohá další místa, ač nejsou dosud pojmenována, nezůstávají v bohatství své květeny nijak pozadu. Dokonce vůbec nejbohatší zahrádka v Krkonoších, v Čedičové rokli v Malé Sněžné jámě na svůj místní název teprve čeká. Ze stovek druhů cévnatých rostlin, které rostou v krkonošských botanických zahrádkách, jmenujme aspoň ty nejvzácnější: z endemitů jeřáb krkonošský, ostřice pozdní krkonošská, lomikámen pižmový čedičový, bedrník obecný skalní, z glaciálních reliktů všivec krkonošský, lomikámen sněžný, z alpínských druhů kopyšník tmavý, koniklec jarní, střemcha skalní, kuřička Gerardova, lomikámen vstřícnolistý a l. mechový, sasanka narcisokvětá, jinořadec kadeřavý, prvosenka nejmenší a desítky dalších. Avšak rozmanitost se netýká jen květeny karů, ale stejně pestré je i složení zvířeny, zejména hmyzu. Rovněž neživá příroda má v karech své unikátní projevy - zvláštní typy půd, vývěry teplého vzduchu ze sutí, tzv. fumaroly, kajícníci - zvláštní tvary tajícího sněhu známé ze světových velehor, velkolepé divadlo sněhových lavin, mrazové zvětrávání... Právem jsou všechna tato místa přísně chráněna před rušivými lidskými zásahy a jejich prohlídka je možná jen z okolních turistických stezek.

Fialkové kamen

Častým upomínkovým předmětem na výlety do Krkonoš byly drobné kameny, které po navlhčení voněly po fialkách. Měly to být kameny porostlé horskou řasou Trentepohlia iolithus, která skutečné ve vlhkém stavu vydává slabou fialkovou vůni a měly být zaručeně sbírány na Violiku, což je nápadný skalní výchoz poblíž Sněžných jam. Jeden z výkladů o původu názvu těchto skalisek je spojován, avšak neprávem, s údajně "fialkovou vůní" těchto skalních bloků. Zmíněná řasa tady však neroste, neboť obrůstá povrch obnažených a omšelých balvanů v ledovcových morénách a v korytech horských potoků a řek. Zaručeně pravé kameny z Violíku, oblíbený obchodní artikl, byly nejspíše sebrány kdekoliv v Krkonoších a jejich vůni obstarala umělá esence.

Květnaté horské louky

Na mnoha místech montánního a subalpínského stupně člověk v minulých staletích vykácel lesy a klečové porosty, postavil horské boudy a v jejich okolí pod vlivem citlivého a rozumného hospodaření v éře tzv. budního hospodářství (zejména 18. století) postupně vznikly polokulturní až kulturní luční ekosystémy - květnaté horské louky, jejichž druhová pestrost je na mnoha místech pohoří dodnes vskutku unikátní. Staří horalé je pravidelně kosili, pásli na nich dobytek (krávy, kozy, koně) a čas od času přihnojovali (kejdovali). Vlhká místa citlivě obdělávali, suchá naopak stružkami zavlažovali. Na květnatých horských loukách našla svá útočiště celá řada dnes již vzácných a přísně chráněných druhů krkonošské květeny, např. violka sudetská, endemický zvonek český, endemický jestřábník rudochlupáček, mochna zlatá, kokrhel sličný, jestřábník oranžový, vstavačovité rostliny jako je pětiprstka žežulník, běloprstka bělavá, vemeníček zelený, či prstnatec Fuchsův, škarda velkokvětá, kuklík horský, koniklec bily, hořec tolitovitý, symbol Krkonošského národního parku a mnoho dalších. Značná část těchto luk se však v posledních desetiletích bohužel neobhospodařuje a tak se jejich bohatství pozvolna ztrácí. Jen složitě se daří na některých místech obnovit pravidelné ekologicky únosné hospodaření - předpoklad záchrany krkonošských květnatých luk. Nicméně, dodnes je možné se těšit v červnu a červenci pohledem na takové rozkvetlé louky, např. na enklávě Severky, Zadních Rennerovek a Lahrových bud, na Malé Pláni v Peci pod Sněžkou, v Obřím a Modrém dole, na Rýchorách, ve Svatém Petru, v okolí Dvoraček, v Horní Rokytnici, v Pasekách nad Jizerou a na řadě dalších míst. Nenechte si tento zážitek ujít!

Netopýři

Většina návštěvníků se asi s těmito létajícími savci nesetká, přesto však dlužno zmínit, že Krkonoše mají výjimečně bohatou netopýří faunu. Bylo zde již zaznamenáno 18 druhů, z nichž některé pravidelně zimují ve starých důlních dílech, jeskyních a podzemních dutinách, letní kolonie lze naopak nalézt i v půdních prostorách budov. Celkem je známo téměř 30 lokalit zimování netopýrů a některé z nich jsou již delší dobu předmětem pravidelných zimních kontrol a vědeckého výzkumu (např. Herlíkovické štoly). Obvykle zde zimují netopýr velký, n. vousatý, n. vodní, n. severní, n. ušatý, vrápenec malý, vzácně též n. velkouchý a n. pobřežní. Všechny naše druhy netopýrů jsou zákonem chráněny a zařazeny v červené knize ohrožených živočichů ČR. Na jejich zimoviště není proto přístup veřejnosti z pochopitelných důvodů nijak žádoucí. Pokud se Vám nicméně podaří nalézt spící či přezimující netopýry, nerušte je a svůj objev sdělte, prosím, neprodleně na Správu Krnapu ve Vrchlabí.

Pralesy

Naši předci v minulých staletích silně pozměnili prostorové i druhové složení přirozených horských lesů. Většinou je přeměnili na smrkové monokultury, k tomu ještě nevhodné genetické kvality, neboť používali osivo i sazenice cizího původu. Naštěstí se v těžko dostupných úzkých horských údolích a při horní hranici lesa zachovaly zbytky přirozených lesů, jejichž druhové složení odpovídá příslušnému výškovému stupni. V údolích Jizery a Jizerky, v okolí Sněžného a Zlatého potoka, na Boberské stráni jsou zachovány druhově velmi bohaté květnaté bučiny a suťové javořiny. Rovněž v okolí hradu Chojnik na polské straně hor (přírodní rezervace) jsou překrásné bučiny, podobně i Bártův les na jižním úpatí Rýchor. Na vrcholu Rýchorského hřebene je známý bukový prales Dvorský les, s bizarně tvarovanými kmeny a korunami, vystavenými účinkům silných větrů a námraz. Horské bučiny tvoří dokonce horní hranici lesa na okraji Malé Kotelní jámy .O něco níže se nachází známá lokalita V bažinkách , tvořená smíšeným horským lesem pralesovitého charakteru. V nejvyšších polohách při horní hranici lesa se místy zachovaly staré horské smrkové pralesy, byť v současné době silně postižené imisní kalamitou. Za prohlídku rozhodně stále stojí horské smrčiny v závěru Labských jam, v závěru údolí Malé a Velké Mumlavy nebo v Jelením dole.

Rašeliniště

Na náhorních planinách západních a východních Krkonoš a v jejich bezprostředním okolí vznikly svérázné útvary, věrně připomínající svým koloritem a přírodními podmínkami prostředí na severu Evropy - severskou tundru. Tvořila se ve vlhkém a chladném klimatu poledových dob a svým stářím "jen" asi 5 tisíc až 10 tisíc let patří k nejmladším povrchovým útvarům na hřebenech Krkonoš. V plochých sníženinách zde vznikaly svéráznými procesy vrstvy rašeliny, o mocnosti dosahující místy až tři metry, v průměru však okolo 100-150 cm. Jejich kompaktnost je po staletí narušována vodou, mrazem, ledem a větrem a tak je povrch každého rašeliniště zbrázděn a roztrhán, což se odráží i v pestré mozaice rostlinných společenstev. Sušší vyvýšené kopečky - bulty - zarůstají suchopýrkem trsnatým, suchopýrem úzkolistým a s. pochvatým s bílým chmýrem (nesprávné označovaným jako "krakonošovy vousy", což je ve skutečnosti lidový název pro lišejník provazovku, rostoucí dříve na větvích a kmenech starých smrků). Mezi trsy ostřic a suchopýrů rostou drobné růžově kvetoucí minikeříčky kyhanky sivolisté a klikvy drobnoplodé. Trhliny naplněné vodou jsou označovány jako šlenky a kolky a jejich okraje zarůstají ostřicí vodní či o. zobánkatou. Na každém rašeliništi je i několik větších tůní, rašelinných jezírek (max. 90 - 150 cm hlubokých) s tmavě hnědou vodou zbarvenou vysokým obsahem organických tzv. humínových kyselin. Mimořádně drsné životní podmínky silně připomínají severskou tundru, a tak se krkonošská rašeliniště stala posledními útočišti kdysi běžně rozšířené květeny a zvířeny z doby zalednění Evropy. K takovým glaciálním reliktům patří jeden z nejmenších ostružiníků - moruška. Vzácně v Krkonoších dozrávají i jeho žlutooranžová plodenství. K dalším vyslancům severu patří například všivec krkonošský, rašeliník Lindbergův, z živočichů byl dříve hojný pták kulík hnědý, který je dnes pozorován již jen vzácně při přeletech Krkonoš. V tůňkách se vyvíjejí dravé larvy šídla horského i další vážky lesklice horské, rovněž reliktních druhů. V Krkonoších je více jak půl stovky rašelinišť (celkem je to plocha 268 ha) a k nejznámějším patří Úpské rašeliniště na severním úpatí Studniční hory, rozkládající se po obou stranách státní hranice, rašeliniště na Bílé a Čertově louce a Stříbrném hřbetu. V západních Krkonoších dominuje Pančavské rašeliniště. Tyto severské útvary na hřebenech Krkonoš jsou natolik významné, že byly v r. 1993 zařazeny mezi plochy tzv. Ramsarské dohody, zahrnující nejvýznamnější mokřady světa, které zasluhují nejvyšší stupeň ochrany. V lesních porostech v sedle Světlé a Černé hory se nachází Černohorské rašeliniště, jehož charakter však připomíná šumavské a krušnohorské slatě.

Strmá stráň

Starý pralesovitý smrkový porost na severním svahu Krkonoše v sousedství Velké laviny. V r. 1904 zde majitel jilemnického panství hrabě Jan Harrach zřídil na ploše 60 ha první krkonošskou rezervaci. Pochází odtud i nálezy nejstarších žijících smrků z oblasti Krkonoš (okolo 400 let), bohužel je však celý porost silné poškozen imisemi a následnou kůrovcovou kalamitou, která postupuje od okraje lavinové dráhy směrem do zbytku smrkového pralesa.

o Krkonoších - neživá příroda

Alpínské vrcholy
Sněžka, Studniční hora, Luční hora, Vysoké Kolo a Kotel.

Jsou to nejvyšší polohy Krkonoš s jednotlivými od sebe izolovanými ostrovy arkto-alpínské tundry. Povrch těchto míst byl v průběhu dob ledových, meziledových i poledové vystaven intenzivnímu mrazovému a větrnému zvětrávání a sněhové, vodní i větrné erozi, které vedly k vytvoření unikátní kolekce povrchových tvarů a forem, jakými jsou kryoplanační terasy, mrazové sruby, tory, kamenná moře, polygonální a brázděné mrazové půdy, girlandové stupné a soliflukční proudy. Alpínské vrcholy hostí početnou kolekci rostlin a živočichů ze subarktidy a vysokohoří. Vrcholy Studniční, Luční hory a Kotle nejsou přístupné.

anemo-orografické systémy
(nebo též větrohoropisné soustavy)

Zvláštní přírodní jev, popsaný pro světovou vědu poprvé právě v Krkonoších. Reliéfové uspořádání Krkonoš (orografie) způsobuje, že převládající Z, SZ a JZ větry stoupají k západu otevřenými údolími Mumlavy a Bílého Labe a nabývají současně se zužováním údolí na rychlosti. Na náhorních planinách Labské a Bílé louky se jejich rychlost ještě zvyšuje. Větrné proudy pak přepadají za vzniku mohutných turbulencí do hlubokých závětrných prostorů ledovcových karů. Po tisíciletí proudí tyto lokální větry stále stejnými cestami, od západu k východu, a zásadním způsobem přitom ovlivňuji rozložení sněhové pokrývky a dešťových srážek v celém pohoří, tvorbu sněhových lavin, geomorfologické a pedologické procesy a vývoj rostlinstva a živočišstva Krkonoš (blíže viz heslo botanické zahrádky).

Čedičová rokle
(Žieb bazaltowy)

V Krkonoších ojedinělý výchoz čedičové žíly v Malé Sněžné jámě na polské straně Krkonoš. Je to nejvýše položený výskyt čediče ve střední Evropě. Tato minerálně bohatá zásaditá hornina s vysokým obsahem vápníku a hořčíku podmiňuje díky svému intenzivnímu zvětrávání vznik výjimečně pestrého biotopu, který představuje nejbohatší botanické naleziště Krkonoš s mnoha glaciálnimi relikty a krkonošskými endemity (viz též botanické zahrádky). V blízkosti prochází turistická cesta, vlastní lokalita však není přístupná.

Jeskyně

Při úpatí Krkonoš se vyskytují čočkovité polohy vápenců a dolomitů, ve kterých korozní a erozní činností vody vznikly krasové jevy, včetně větších či menších jeskyní. Mnohé z nich byly objeveny v souvislosti s těžbou hornin a teprve následný speleologický průzkum upřesnil jejich rozsah. Největší krasové dutiny jsou v Horních Albeřicích, kde speleologové objevili jeskyni Albeřickou, Celní, Krakonošovu aj., jejichž délka se pohybuje v rozmezí 100-250 m. Mají zajímavou krasovou výzdobu a zvláštní hydrologický režim (ponorný Albeřický potok). Jeskyně v Poniklé byla objevena v r. 1912 a jsou zde odkrývány další nové podzemní prostory, vč. síně s podzemním jezírkem. Délka jeskyně je přes 200 m, hloubka asi 40 m. Menší jeskyně se nacházejí i ve Vilémově, Rokytnici, Štěpanické Lhotě, Hořejším Vrchlabí, Horním Lánově a v Maršově. Turisticky přístupné jsou pouze Bozkovské dolomitové jeskyně, ležící v sousedství Krkonoš, asi 7 km jihozápadně od Vysokého nad Jizerou.

Kamenná moře

Jsou to svahové kamenité sutě ve vrcholových partiích Krkonoš. Vznikaly během ledových a meziledových dob čtvrtohorní éry, kdy mráz a led při střídavém tání a tuhnutí trhal skalní podloží a formoval nejrůznější tvary mrazových zvětralin. Nejčastěji se vyskytují na svazích Sněžky, Studniční a Luční hory, Stříbrného hřbetu, Vysokého Kola, Kotle nebo Krkonoše.

Karling Sněžky

Zvláštní jehlancovitý tvar Sněžky je pro evropské středohory poměrně vzácný. Vznikl v důsledku odlišného geologického složení (kontaktní pásmo) masívu Sněžky, které více odolávalo třetihornímu zvětrávání a denudaci. Již v té době byla Sněžka pravděpodobně nejvyšším místem pohoří. Později pak zpětná eroze Úpy, Lomnicky a Jeleního potoka, společně s ledovcovou erozí, neboť ze tří stran přiléhaly ke svahům Sněžky karové ledovce, vytvořily pyramidální útvar s téměř trojúhelníkovitou základnou - karling.

Ledovcová údolí

Vznikla ve starších čtvrtohorách (pleistocén), kdy vlivem blízkosti kontinentálního skandinávského ledovce a alpských ledovců došlo k výraznému ochlazení celé střední Evropy. Jeho vlivem se v přibližně 11 krkonošských horských údolích vytvořily ledovce alpského typu s kratšími či delšími ledovcovými splazy. Ledovce stékaly z terénních prohlubní v ledovcových karech a svou vahou a tlakem (často 2 až 4 tuny na dm2) obrousily a přemodelovaly původně ostře zaříznutá úzká horská údolí s příčným profilem ve tvaru V na široké ledovcové trogy, které máji příčný profil ve tvaru U. Největší ledovce stékaly údolím Obřího a Labského dolu (splazy měly délku přes 4 km), dále pak údolím Kotelského potoka, Mumlavy a Zeleného potoka, Dolem Bílého Labe a Dlouhým dolem. Severní strana hor byla pro zalednění sice klimaticky příznivější, přesto zde z řady důvodů vznikly pouze 4 menší ledovcové splazy. Nejdelší byl ledovec Lomnica (asi 2,5 km) a Lomniczka (asi 2 km), kratší ledovce stékaly z Černého kotle a ze Sněžných jam (Czarny Kociot, Šniežne Kotty).

Ledovcová jezera

Mohutné ledovcové morény (viz následující heslo) přehradily ledovcem zahloubená dna některých krkonošských údolí, což zpomalilo odtok vody z tajících ledovců, firnových a sněhových polí a umožnilo vznik ledovcových jezer. Jsou známá téměř výhradně ze severní strany hor a to Velký a Malý rybník (Wielki a Maly Staw) ve stejnojmenných karech. Velký rybník má délku 550 m, šířku 170 m a max. hloubku 24,4 m, rozlohu vodní plochy 6,5 ha a jeho hladina leží ve výšce 1225 m n. m. Při severovýchodním břehu jezera v hloubce asi 2 až 5 m roste vzácná vodní kapradina šídlatka jezerní. Malý rybník má téměř kruhový tvar (241 x 166 m, rozloha 2,9 ha) a maximální hloubka je 7,3 m. Výška hladiny je 1180 m n. m. V jezeře žije malá populace pstruha potočního. Několik malých jezírek s kolísavou výškou hladiny se nachází na dně Velké Sněžné jámy (Šniežne Stawki). Dna ledovcových údolí na české straně Krkonoš nejsou zahloubená, takže se zde ledovcová jezera nedochovala s výjimkou jediného, a to v údolí Kotelského potoka, kde se nachází malé jezírko, silně zarůstající mechorosty, proto i název Mechové jezírko.

Ledovcové morény

Ledovce mají obrovskou erozní a transportní sílu. Obrušují povrch horských svahů a údolí a balvany uzavřené v ledu při spodní straně ledovce doslova přeorávají podloží. Na rozdíl od tříděných říčních náplavů ledovce hromadí na své pouti údolím před sebou a po stranách velké valy, tvořené netříděnou směsí kamení, písku a hlíny - ledovcové morény. Podle místa uložení a doby vzniku pak mluvíme o morénách čelních, postranních nebo ústupových (koncových). Dobře patrné jsou morénové hráze Velkého a Malého rybníku, různé uložené morény o nestejných výškách na dně Sněžných jam svědčí o opakovaném nestejně intenzívním zalednění krkonošských údolí. Na české straně jsou dobře patrné morény různého stáří v Labském, Obřím a Dlouhém dole či v údolí Mumlavy.

Ledovcové kary

Kotlovité skalní amfiteátry v závěrech horských údolí, odkud pramenily (nebo pramení) ledovce. Vznikly zpětnou a hloubkovou erozí ledovců a mrazovým zvětráváním skalních sten. V Krkonoších je těchto útvarů svědčících o rozsahu dávného zalednění části pohoří celkem 14 a v místním názvosloví jsou známy jako jámy nebo kotle. Jsou to Velká a Malá Studniční jáma, Úpská jáma, Kociot Lomniczki, Wielki a Maly Staw, Czarny Kociot, Wielki a Maty Šniežny Kociot, Velká a Malá Kotelní jáma a trojice jam v závěru Labského dolu -Harrachova, Pančavská a Navorská jáma. Příroda ledovcových karů se vyvíjela pod dlouhodobým vlivem anemo-orografických systémů a patří k nejcennějším místům Krkonoš (blíže viz botanické zahrádky). Většinou krkonošských karů procházejí turistické cesty.

Laviny sněhové

Sněhová pokrývka se na některých místech Krkonoš hromadí do výšky i několika metrů (hrany a svahy ledovcových karů, terénní deprese). Jednotlivé vrstvy jsou často odděleny ledovými plástvemi, které za jistých okolností fungují jako skluzný horizont. Na svazích o sklonech nejčastěji mezi 27-45° se obrovské masy sněhu dávají do pohybu. Padající laviny dosahují rychlosti až 75 m/s a v čele laviny vzniká tlak o velikosti 0,5 až 5 MPa; tlaková vlna před padající lavinou dosahuje hodnoty okolo 5 kPa. Při pádu laviny ničí stromy, keře a rozsah škod závisí na tom, zda jde o lavinu prachovou, firnovou, deskovou nebo základovou, která s sebou strhává i půdu a obnažuje skalní povrch. Laviny jsou nezastupitelným činitelem ve vývoji horské přírody (viz blíže heslo botanické zahrádky), nicméně návštěvníci by měli respektovat místa, kde laviny pravidelně padají. V Krkonoších je takto vymapováno na 50 míst a Horská služba je viditelně označuje žlutočernými výstražnými tabulemi. Platí to zejména o obou svazích Kozích hřbetů, o závěrech Kotelních a Labských jam, Sněžných jamách, dolině Lomničky a Bílém Jaru, kde se odehrálo největší lavinové neštěstí v dějinách Krkonoš vůbec (19 obětí).

Laviny zemní

též zvané múry se významně podílejí na změnách reliéfu horských masívů a jejich cesty jsou patrné ve všech pohořích s dlouhými prudkými svahy. Vznikají zpravidla nad horní hranicí lesa v důsledku silného přemokření půdy po vydatných nebo dlouhodobých lijavcích. Svahové zvětraliny ztrácí pak stabilitu a v podobě bahnitokamenité kaše sjíždějí do údolí, přičemž ničí vše, co jim stojí v cestě (lesy, obydlí, komunikace). V Krkonoších je evidováno přes 180 drah zemních lavin, zejména v Obřím, Dlouhém a Jelením dole, v údolí Bílého Labe nebo v jámě Lomničky. V červenci 1882 a zejména pak v červnu 1897 byly Krkonoše postiženy katastrofálními průtržemi mračen (během 28. až 29. 6. spadlo na Sněžce 255 mm, v Obřím dole dokonce 342 mm srážek) a ze svahů Sněžky a Růžové hory sjely múry, které zcela zavalily a rozdrtily 2 chalupy na dně Obřího dolu a usmrtily 7 lidí. Tuto událost dokumentuje malá expozice umístěná v kapličce v Obřím dole. Opakovaně padaly zemní laviny menšího rozsahu na různých místech Krkonoš i v tomto století (1964, 1974, 1994).

Obří hrnce

Označení pro hrncovité až kotlovité prohlubně o rozměrech od několika decimetrů do několika metrů. Vznikají ve výchozech tvrdších hornin nebo balvanech v řečištích horských toků a to vlivem vířivé (evorzní) činnosti vodního proudu, unášejícího písek, oblazky a valouny. Z celé České republiky jsou nejdokonaleji vyvinuty právě v Krkonoších, a to zejména na Jizeře v Jizerském dole a u Poniklé, na Labi v Labské soutěsce, na Klínovém a Kotelském potoce, v korytě Úpy a na Mumlavě. Tam jsou obří hrnce (obří kotle) o rozměru 6x7 m a hloubce přes 2,5 m. Na polské straně Krkonoš se tyto jevy nacházejí zejména v korytech řek Kamienna, Kamieňczyk a Lomnica.

Rudník (Rudná rokle)

Strmý skalnatý žleb v jihozápadním svahu Sněžky, na jehož modelaci se podílejí též sněhové a zemní laviny. V roce 1914 zde bylo vybudováno čerpací zařízení (Peltonovo kolo, trkač) a instalováno vodovodní potrubí pro zásobování vrcholu Sněžky vodou. Vodovod byl zničen během 2. světové války, avšak v malém kamenném objektu byl opravený trkač znovu umístěn jako technická a historická památka.

Říční údolí

Hluboká a úzká údolí, která získala dnešní podobu během třetihorní říční modelace a jsou charakteristická příčným průřezem ve tvaru písmene V, na rozdíl od ledovcových údolí, která mají profil U. Příkladem může být údolí Labe pod Špindlerovým Mlýnem, Úpy pod Pecí pod Sněžkou, Jizery v Jizerském dole a Jizerky. Údolí Bílého Labe, i když bylo zaledněno, má charakter říčního údolí (V) na rozdíl od Labského dolu, jehož tvar prozrazuje ledovcovou modelaci. Nejlépe je tento rozdíl viditelný od Pančavského vodopádu nebo z Ambrožovy vyhlídky.

Tory

Podle anglického terminu tors; jsou to izolované skalní útvary (skalní výchozy), vystupující zpravidla z horských hřbetů a plošin. V Krkonoších jsou to nápadná skaliska převážně na žulovém Hraničním hřbetu, kde představují relikty původního zarovnaného povrchu z období starších třetihor. Tehdy s chemickým zvětráváním byly vodou a větrem odnášeny (denudovány) měkčí vrstvy podloží a na povrch se "vynořily" tvrdší žulové skály bochníkovitého tvaru. Ty pak byly během čtvrtohor dále modelovány mrazovým zvětráváním, takže mnohde získaly velmi bizarní podobu, ke které se vázaly různé báje a pověsti. Na Hraničním hřbetu se nacházejí Polední kameny, Ptačí kámen, Dívčí a Mužské kameny, Violík, Tvarožník, Trzy Šwinki, Konskie Lby, mimo Hraniční hřbet pak Harrachovy kameny, Pevnost a většina skal na polské straně Krkonoš, např. Biate Skaty, Granáty, Ptacie a Swedzskie Skaty, Pielgrzymy, Paciorky, Kukutcze a Owcze Skaty a mnoho dalších. Velké množství torů se nachází zejména kolem horní hranice lesa a začaly být viditelné teprve v důsledku imisního odumírání a prosvětlování horských smrčin. Většina torů leží v blízkosti turistických cest.

Vodopády

V Krkonoších se nacházejí přes dvě desítky těchto přírodních pozoruhodností, vznikajících buď na hranách a strmých srázech ledovcových karů nebo v místech, kde je kontakt dvou různě tvrdých hornin nebo různě tvrdých partií téže horniny. Rovněž různé tektonické zlomy a pukliny umožňuji vznik vodopádů, peřejí a kaskád. Do první skupiny patří nejznámější krkonošské vodopády na české straně hor - Pančavský a Labský vodopád (výška 148 m a 34,5 m) spadající do Pančavské a Labské rokle. Na horní hraně obou vodopádů byly kdysi zbudovány přehrádky ke zvýraznění efektu. Stejného původu je i Pudlavský vodopád (122 m), Horní Úpský vodopád (129 m) a vodopád na Dvorském potoce (asi 68 m), na polské straně pak vodopád Lomniczki (150 m). V místě údolních ledovcových stupňů se též vytvořily některé vodopády, např. Dolní Úpský vodopád (45 m), Malý Labský vodopád (17 m). Do dalších skupin podle charakteru vzniku patří většina menších vodopádů v montánním stupni, např. Huťský vodopád, Kamieňczyk (27 m), vodopád Szklarki (přes 13 m), vodopády Wrzosówki a Podgórnej (asi 10m), vodopády a kaskády na Bílém Labi, Kamenici, Klínovém potoce nebo i známý Mumlavský vodopád (asi 10 m) u Mumlavské boudy.

Dnes je: Úterý 11.12, svátek má Dana, přejeme krásný den a příjemný pobyt.

Tel.: +420 608 252 151 | Email: jos.valek@seznam.cz