|
PŘÍRODOVĚDNÉ
POZORUHODNOSTI KRKONOŠ
(pozoruhodnosti
geologické, hydrologické a klimatologické)
»
alpínské
vrcholy
«
»
anemo-orografické
systémy
«
»
Čedičová
rokle
«
»
jeskyně
«
»
kamenná
moře
«
»
karling
Sněžky
«
»
ledovcová
údolí
«
»
ledovcová
jezera
«
»
ledovcové
morény
«
»
ledovcové
kary
«
»
laviny
sněhové
«
»
laviny
zemní
«
»
Mapa
republiky
«
»
obří
hrnce
«
»
Rudník
«
»
říční
údolí «
»
tory
«
»
vodopády
«
»
alpínské
vrcholy « :
Sněžka, Studniční hora, Luční hora,
Vysoké Kolo a Kotel.
Jsou
to nejvyšší polohy Krkonoš s jednotlivými od sebe
izolovanými ostrovy arkto-alpínské tundry. Povrch těchto
míst byl v průběhu dob ledových, meziledových i
poledové vystaven intenzivnímu mrazovému a větrnému
zvětrávání a sněhové, vodní i větrné erozi,
které vedly k vytvoření unikátní kolekce povrchových
tvarů a forem, jakými jsou kryoplanační terasy,
mrazové sruby, tory, kamenná moře, polygonální a brázděné
mrazové půdy, girlandové stupné a soliflukční
proudy. Alpínské vrcholy hostí početnou kolekci
rostlin a živočichů ze subarktidy a vysokohoří.
Vrcholy Studniční, Luční hory a Kotle nejsou přístupné.
»
zpět «
»
anemo-orografické
systémy «
(nebo
též větrohoropisné soustavy)
Zvláštní
přírodní jev, popsaný pro světovou vědu poprvé právě
v Krkonoších. Reliéfové uspořádání Krkonoš
(orografie) způsobuje, že převládající Z, SZ a JZ
větry stoupají k západu otevřenými údolími
Mumlavy a Bílého Labe a nabývají současně se zužováním
údolí na rychlosti. Na náhorních planinách Labské
a Bílé louky se jejich rychlost ještě zvyšuje. Větrné
proudy pak přepadají za vzniku mohutných turbulencí
do hlubokých závětrných prostorů ledovcových karů.
Po tisíciletí proudí tyto lokální větry stále
stejnými cestami, od západu k východu, a zásadním
způsobem přitom ovlivňuji rozložení sněhové pokrývky
a dešťových srážek v celém pohoří, tvorbu sněhových
lavin, geomorfologické a pedologické procesy a vývoj
rostlinstva a živočišstva Krkonoš (blíže viz heslo
botanické zahrádky).
»
zpět «
»
Čedičová
rokle « (Žieb bazaltowy)
V
Krkonoších ojedinělý výchoz čedičové žíly v
Malé Sněžné jámě na polské straně Krkonoš. Je
to nejvýše položený výskyt čediče ve střední
Evropě. Tato minerálně bohatá zásaditá hornina s
vysokým obsahem vápníku a hořčíku podmiňuje díky
svému intenzivnímu zvětrávání vznik výjimečně
pestrého biotopu, který představuje nejbohatší
botanické naleziště Krkonoš s mnoha glaciálnimi
relikty a krkonošskými endemity (viz též botanické
zahrádky). V blízkosti prochází turistická cesta,
vlastní lokalita však není přístupná.
»
zpět «
»
jeskyně
«
Při
úpatí Krkonoš se vyskytují čočkovité polohy vápenců
a dolomitů, ve kterých korozní a erozní činností
vody vznikly krasové jevy, včetně větších či menších
jeskyní. Mnohé z nich byly objeveny v souvislosti s těžbou
hornin a teprve následný speleologický průzkum upřesnil
jejich rozsah. Největší krasové dutiny jsou v Horních
Albeřicích, kde speleologové objevili jeskyni Albeřickou,
Celní, Krakonošovu aj., jejichž délka se pohybuje v
rozmezí 100-250 m. Mají zajímavou krasovou výzdobu a
zvláštní hydrologický režim (ponorný Albeřický
potok). Jeskyně v Poniklé byla objevena v r. 1912 a
jsou zde odkrývány další nové podzemní prostory, vč.
síně s podzemním jezírkem. Délka jeskyně je přes
200 m, hloubka asi 40 m. Menší jeskyně se nacházejí
i ve Vilémově, Rokytnici, Štěpanické Lhotě, Hořejším
Vrchlabí, Horním Lánově a v Maršově. Turisticky přístupné
jsou pouze Bozkovské dolomitové jeskyně, ležící v
sousedství Krkonoš, asi 7 km jihozápadně od Vysokého
nad Jizerou.
»
zpět «
»
kamenná
moře
«
Jsou
to svahové kamenité sutě ve vrcholových partiích
Krkonoš. Vznikaly během ledových a meziledových dob
čtvrtohorní éry, kdy mráz a led při střídavém tání
a tuhnutí trhal skalní podloží a formoval nejrůznější
tvary mrazových zvětralin. Nejčastěji se vyskytují
na svazích Sněžky, Studniční a Luční hory, Stříbrného
hřbetu, Vysokého Kola, Kotle nebo Krkonoše.
»
zpět «
»
karling
Sněžky
«
Zvláštní
jehlancovitý tvar Sněžky je pro evropské středohory
poměrně vzácný. Vznikl v důsledku odlišného
geologického složení (kontaktní pásmo) masívu Sněžky,
které více odolávalo třetihornímu zvětrávání a
denudaci. Již v té době byla Sněžka pravděpodobně
nejvyšším místem pohoří. Později pak zpětná
eroze Úpy, Lomnicky a Jeleního potoka, společně s
ledovcovou erozí, neboť ze tří stran přiléhaly ke
svahům Sněžky karové ledovce, vytvořily pyramidální
útvar s téměř trojúhelníkovitou základnou -
karling.
»
zpět «
»
ledovcová
údolí
«
Vznikla
ve starších čtvrtohorách (pleistocén), kdy vlivem
blízkosti kontinentálního skandinávského ledovce a
alpských ledovců došlo k výraznému ochlazení celé
střední Evropy. Jeho vlivem se v přibližně 11
krkonošských horských údolích vytvořily ledovce
alpského typu s kratšími či delšími ledovcovými
splazy. Ledovce stékaly z terénních prohlubní v
ledovcových karech a svou vahou a tlakem (často 2 až
4 tuny na dm2) obrousily a přemodelovaly původně ostře
zaříznutá úzká horská údolí s příčným
profilem ve tvaru V na široké ledovcové trogy, které
máji příčný profil ve tvaru U. Největší ledovce
stékaly údolím Obřího a Labského dolu (splazy měly
délku přes 4 km), dále pak údolím Kotelského
potoka, Mumlavy a Zeleného potoka, Dolem Bílého Labe
a Dlouhým dolem. Severní strana hor byla pro zalednění
sice klimaticky příznivější, přesto zde z řady důvodů
vznikly pouze 4 menší ledovcové splazy. Nejdelší
byl ledovec Lomnica (asi 2,5 km) a Lomniczka (asi 2 km),
kratší ledovce stékaly z Černého kotle a ze Sněžných
jam (Czarny Kociot, Šniežne Kotty).
»
zpět «
»
ledovcová
jezera
«
Mohutné
ledovcové morény (viz následující heslo) přehradily
ledovcem zahloubená dna některých krkonošských údolí,
což zpomalilo odtok vody z tajících ledovců, firnových
a sněhových polí a umožnilo vznik ledovcových
jezer. Jsou známá téměř výhradně ze severní
strany hor a to Velký a Malý rybník (Wielki a Maly
Staw) ve stejnojmenných karech. Velký rybník má délku
550 m, šířku 170 m a max. hloubku 24,4 m, rozlohu
vodní plochy 6,5 ha a jeho hladina leží ve výšce
1225 m n. m. Při severovýchodním břehu jezera v
hloubce asi 2 až 5 m roste vzácná vodní kapradina šídlatka
jezerní. Malý rybník má téměř kruhový tvar (241
x 166 m, rozloha 2,9 ha) a maximální hloubka je 7,3 m.
Výška hladiny je 1180 m n. m. V jezeře žije malá
populace pstruha potočního. Několik malých jezírek
s kolísavou výškou hladiny se nachází na dně Velké
Sněžné jámy (Šniežne Stawki). Dna ledovcových údolí
na české straně Krkonoš nejsou zahloubená, takže
se zde ledovcová jezera nedochovala s výjimkou jediného,
a to v údolí Kotelského potoka, kde se nachází malé
jezírko, silně zarůstající mechorosty, proto i název
Mechové jezírko.
»
zpět «
»
ledovcové
morény
«
Ledovce
mají obrovskou erozní a transportní sílu. Obrušují
povrch horských svahů a údolí a balvany uzavřené v
ledu při spodní straně ledovce doslova přeorávají
podloží. Na rozdíl od tříděných říčních náplavů
ledovce hromadí na své pouti údolím před sebou a po
stranách velké valy, tvořené netříděnou směsí
kamení, písku a hlíny - ledovcové morény. Podle místa
uložení a doby vzniku pak mluvíme o morénách čelních,
postranních nebo ústupových (koncových). Dobře
patrné jsou morénové hráze Velkého a Malého rybníku,
různé uložené morény o nestejných výškách na dně
Sněžných jam svědčí o opakovaném nestejně intenzívním
zalednění krkonošských údolí. Na české straně
jsou dobře patrné morény různého stáří v Labském,
Obřím a Dlouhém dole či v údolí Mumlavy.
»
zpět «
»
ledovcové
kary
«
Kotlovité
skalní amfiteátry v závěrech horských údolí,
odkud pramenily (nebo pramení) ledovce. Vznikly zpětnou
a hloubkovou erozí ledovců a mrazovým zvětráváním
skalních sten. V Krkonoších je těchto útvarů svědčících
o rozsahu dávného zalednění části pohoří celkem
14 a v místním názvosloví jsou známy jako jámy
nebo kotle. Jsou to Velká a Malá Studniční jáma, Úpská
jáma, Kociot Lomniczki, Wielki a Maly Staw, Czarny
Kociot, Wielki a Maty Šniežny Kociot, Velká a Malá
Kotelní jáma a trojice jam v závěru Labského dolu
-Harrachova, Pančavská a Navorská jáma. Příroda
ledovcových karů se vyvíjela pod dlouhodobým vlivem
anemo-orografických systémů a patří k nejcennějším
místům Krkonoš (blíže viz botanické zahrádky). Většinou
krkonošských karů procházejí turistické cesty.
»
zpět «
»
laviny
sněhové
«
Sněhová
pokrývka se na některých místech Krkonoš hromadí
do výšky i několika metrů (hrany a svahy ledovcových
karů, terénní deprese). Jednotlivé vrstvy jsou často
odděleny ledovými plástvemi, které za jistých
okolností fungují jako skluzný horizont. Na svazích
o sklonech nejčastěji mezi 27-45° se obrovské masy
sněhu dávají do pohybu. Padající laviny dosahují
rychlosti až 75 m/s a v čele laviny vzniká tlak o
velikosti 0,5 až 5 MPa; tlaková vlna před padající
lavinou dosahuje hodnoty okolo 5 kPa. Při pádu laviny
ničí stromy, keře a rozsah škod závisí na tom, zda
jde o lavinu prachovou, firnovou, deskovou nebo základovou,
která s sebou strhává i půdu a obnažuje skalní
povrch. Laviny jsou nezastupitelným činitelem ve vývoji
horské přírody (viz blíže heslo botanické zahrádky),
nicméně návštěvníci by měli respektovat místa,
kde laviny pravidelně padají. V Krkonoších je takto
vymapováno na 50 míst a Horská služba je viditelně
označuje žlutočernými výstražnými tabulemi. Platí
to zejména o obou svazích Kozích hřbetů, o závěrech
Kotelních a Labských jam, Sněžných jamách, dolině
Lomničky a Bílém Jaru, kde se odehrálo největší
lavinové neštěstí v dějinách Krkonoš vůbec (19
obětí).
»
zpět «
»
laviny
zemní
«
též
zvané múry se významně podílejí na změnách reliéfu
horských masívů a jejich cesty jsou patrné ve všech
pohořích s dlouhými prudkými svahy. Vznikají
zpravidla nad horní hranicí lesa v důsledku silného
přemokření půdy po vydatných nebo dlouhodobých
lijavcích. Svahové zvětraliny ztrácí pak stabilitu
a v podobě bahnitokamenité kaše sjíždějí do údolí,
přičemž ničí vše, co jim stojí v cestě (lesy,
obydlí, komunikace). V Krkonoších je evidováno přes
180 drah zemních lavin, zejména v Obřím, Dlouhém a
Jelením dole, v údolí Bílého Labe nebo v jámě
Lomničky. V červenci 1882 a zejména pak v červnu
1897 byly Krkonoše postiženy katastrofálními průtržemi
mračen (během 28. až 29. 6. spadlo na Sněžce 255
mm,
v
Obřím dole dokonce 342 mm srážek) a ze svahů Sněžky
a Růžové hory sjely múry, které zcela zavalily a
rozdrtily 2 chalupy na dně Obřího dolu a usmrtily 7
lidí. Tuto událost dokumentuje malá expozice umístěná
v kapličce v Obřím dole. Opakovaně padaly zemní
laviny menšího rozsahu na různých místech Krkonoš
i v tomto století (1964, 1974, 1994).
»
zpět «
»
Mapa
republiky
«
Nejdéle
ležící sněhové pole na české straně Krkonoš.
Nalézá se na jižním svahu Studniční hory, kde větrné
proudy jedné z bočních větví anemo-orografického
systému Bílého Labe ukládají pravidelně obrovská
množství sněhu. Jeho výška dosahuje v průměru 4 až
8 metrů, za příhodných podmínek zde může sněhová
pokrývka dosáhnout mocnosti 10 až 15 m. Obrovské
masy sněhu, přepravené větrem z planiny Bílé a čertovy
louky, tady zapříčiňují časté sesuvy sněhových
lavin. Na jaře mají odtávající zbytky firnového
pole tvar obrysu naší bývalé Československé
republiky. Za dobré viditelnosti je toto firnové pole
patrné dokonce až od Hradce Králové.
»
zpět «
»
obří
hrnce
«
Označení
pro hrncovité až kotlovité prohlubně o rozměrech od
několika decimetrů do několika metrů. Vznikají ve výchozech
tvrdších hornin nebo balvanech v řečištích horských
toků a to vlivem vířivé (evorzní) činnosti vodního
proudu, unášejícího písek, oblazky a valouny. Z celé
České republiky jsou nejdokonaleji vyvinuty právě v
Krkonoších, a to zejména na Jizeře v Jizerském dole
a u Poniklé, na Labi v Labské soutěsce, na Klínovém
a Kotelském potoce, v korytě Úpy a na Mumlavě. Tam
jsou obří hrnce (obří kotle) o rozměru 6x7 m a
hloubce přes 2,5 m. Na polské straně Krkonoš se tyto
jevy nacházejí zejména v korytech řek Kamienna,
Kamieňczyk a Lomnica.
»
zpět «
»
Rudník
« (Rudná rokle)
Strmý
skalnatý žleb v jihozápadním svahu Sněžky, na jehož
modelaci se podílejí též sněhové a zemní laviny.
V roce 1914 zde bylo vybudováno čerpací zařízení (Peltonovo
kolo, trkač) a instalováno vodovodní potrubí pro zásobování
vrcholu Sněžky vodou. Vodovod byl zničen během 2. světové
války, avšak v malém kamenném objektu byl opravený
trkač znovu umístěn jako technická a historická památka.
»
zpět «
»
říční
údolí «
Hluboká
a úzká údolí, která získala dnešní podobu během
třetihorní říční modelace a jsou charakteristická
příčným průřezem ve tvaru písmene V, na rozdíl
od ledovcových údolí, která mají profil U. Příkladem
může být údolí Labe pod Špindlerovým Mlýnem, Úpy
pod Pecí pod Sněžkou, Jizery v Jizerském dole a
Jizerky. Údolí Bílého Labe, i když bylo zaledněno,
má charakter říčního údolí (V) na rozdíl od
Labského dolu, jehož tvar prozrazuje ledovcovou
modelaci. Nejlépe je tento rozdíl viditelný od Pančavského
vodopádu nebo z Ambrožovy vyhlídky.
»
zpět «
»
tory
«
Podle
anglického terminu tors; jsou to izolované skalní útvary
(skalní výchozy), vystupující zpravidla z horských
hřbetů a plošin. V Krkonoších jsou to nápadná
skaliska převážně na žulovém Hraničním hřbetu,
kde představují relikty původního zarovnaného
povrchu z období starších třetihor. Tehdy s chemickým
zvětráváním byly vodou a větrem odnášeny (denudovány)
měkčí vrstvy podloží a na povrch se "vynořily"
tvrdší žulové skály bochníkovitého tvaru. Ty pak
byly během čtvrtohor dále modelovány mrazovým zvětráváním,
takže mnohde získaly velmi bizarní podobu, ke které
se vázaly různé báje a pověsti. Na Hraničním hřbetu
se nacházejí Polední kameny, Ptačí kámen, Dívčí
a Mužské kameny, Violík, Tvarožník, Trzy Šwinki,
Konskie Lby, mimo Hraniční hřbet pak Harrachovy
kameny, Pevnost a většina skal na polské straně
Krkonoš, např. Biate Skaty, Granáty, Ptacie a
Swedzskie Skaty, Pielgrzymy, Paciorky, Kukutcze a Owcze
Skaty a mnoho dalších. Velké množství torů se nachází
zejména kolem horní hranice lesa a začaly být
viditelné teprve v důsledku imisního odumírání a
prosvětlování horských smrčin. Většina torů leží
v blízkosti turistických cest.
»
zpět «
»
vodopády
«
V
Krkonoších se nacházejí přes dvě desítky těchto
přírodních pozoruhodností, vznikajících buď na
hranách a strmých srázech ledovcových karů nebo v místech,
kde je kontakt dvou různě tvrdých hornin nebo různě
tvrdých partií téže horniny. Rovněž různé
tektonické zlomy a pukliny umožňuji vznik vodopádů,
peřejí a kaskád. Do první skupiny patří nejznámější
krkonošské vodopády na české straně hor - Pančavský
a Labský vodopád (výška 148 m a 34,5 m) spadající
do Pančavské a Labské rokle. Na horní hraně obou
vodopádů byly kdysi zbudovány přehrádky ke zvýraznění
efektu. Stejného původu je i Pudlavský vodopád (122
m), Horní Úpský vodopád (129 m) a vodopád na Dvorském
potoce (asi 68 m), na polské straně pak vodopád
Lomniczki (150 m). V místě údolních ledovcových
stupňů se též vytvořily některé vodopády, např.
Dolní Úpský vodopád (45 m), Malý Labský vodopád
(17 m). Do dalších skupin podle charakteru vzniku patří
většina menších vodopádů v montánním stupni, např.
Huťský vodopád, Kamieňczyk (27 m), vodopád Szklarki
(přes 13 m), vodopády Wrzosówki a Podgórnej (asi
10m), vodopády a kaskády na Bílém Labi, Kamenici, Klínovém
potoce nebo i známý Mumlavský vodopád (asi 10 m) u
Mumlavské boudy.
»
zpět «
informace
použity z atlasu firmy Geodézie ČS a.s.
|
