PŘÍRODOVĚDNÉ POZORUHODNOSTI KRKONOŠ

(pozoruhodnosti botanické, zoologické, lesnické)

» botanické zahrádky «

» "fialkové kameny" « 

» květnaté horské louky «

» netopýři «

» pralesy «

» rašeliniště «

» Strmá stráň «

» botanické zahrádky «

Je označení pro bujnou a pestrou přírodu na svazích krkonošských ledovcových karů, která je výslednicí pozoruhodné souhry přírodních sil - větru, sněhu, lavin a dávných ledovců. Zvláštní reliéfové uspořádání hlavních krkonošských hřbetů a údolí a převládající západní větrné proudění způsobuje, že se na hranách a v závětří karů (krkonošských jam) ukládají obrovská množství sněhu z návětrných svahů a náhorních plošin a pravidelně se zde sesouvají sněhové laviny. Lavinové svahy tak nikdy neosídlil vysoký les, ale jen houževnaté keře a byliny, jejichž druhová pestrost je však obrovská. Stín hustého lesa by neumožnil existenci tak pestrého společenství rostlin a živočichů, osluněné svahy lavinišť však ano. Je zde světlo, slunce, závětří a dostatek vlhkosti z dlouhodobě ležících sněhových polí. Navíc sem vítr odedávna transportuje semena rostlin, drobné živočichy, ale i částečky půdy z blízkých a vzdálenějších míst. Funguje zde jakési "biologické smetiště". V odborné literatuře je tento fenomén popsán jako mechanismus anemo-orografických systémů, objevený poprvé pro světovou vědu právě zde v Krkonoších. Naši předci však znali tato místa již dávno před příchodem vědců, neboť zde sbírali léčivé byliny, jejichž pestrost si však nedovedli vysvětlit jinak, než pomocí pověr a mýtů. Tak vznikly názvy jako Krakonošova či Čertova zahrádka pro místa v Úpské jámě a Obřím dole. Na svazích Pančavské jámy se rozkládá Schustlerova zahrádka, místo s nejbohatší květenou na české straně hor, pojmenované teprve nedávno na počest významného krkonošského badatele prof. Františka Schustlera, ve Velké Kotelní jámě se nachází Kotelská zahrádka. Mnohá další místa, ač nejsou dosud pojmenována, nezůstávají v bohatství své květeny nijak pozadu. Dokonce vůbec nejbohatší zahrádka v Krkonoších, v Čedičové rokli v Malé Sněžné jámě na svůj místní název teprve čeká. Ze stovek druhů cévnatých rostlin, které rostou v krkonošských botanických zahrádkách, jmenujme aspoň ty nejvzácnější: z endemitů jeřáb krkonošský, ostřice pozdní krkonošská, lomikámen pižmový čedičový, bedrník obecný skalní, z glaciálních reliktů všivec krkonošský, lomikámen sněžný, z alpínských druhů kopyšník tmavý, koniklec jarní, střemcha skalní, kuřička Gerardova, lomikámen vstřícnolistý a l. mechový, sasanka narcisokvětá, jinořadec kadeřavý, prvosenka nejmenší a desítky dalších. Avšak rozmanitost se netýká jen květeny karů, ale stejně pestré je i složení zvířeny, zejména hmyzu. Rovněž neživá příroda má v karech své unikátní projevy - zvláštní typy půd, vývěry teplého vzduchu ze sutí, tzv. fumaroly, kajícníci - zvláštní tvary tajícího sněhu známé ze světových velehor, velkolepé divadlo sněhových lavin, mrazové zvětrávání... Právem jsou všechna tato místa přísně chráněna před rušivými lidskými zásahy a jejich prohlídka je možná jen z okolních turistických stezek.

» zpět «

» "fialkové kameny" «

Častým upomínkovým předmětem na výlety do Krkonoš byly drobné kameny, které po navlhčení voněly po fialkách. Měly to být kameny porostlé horskou řasou Trentepohlia iolithus, která skutečné ve vlhkém stavu vydává slabou fialkovou vůni a měly být zaručeně sbírány na Violiku, což je nápadný skalní výchoz poblíž Sněžných jam. Jeden z výkladů o původu názvu těchto skalisek je spojován, avšak neprávem, s údajně "fialkovou vůní" těchto skalních bloků. Zmíněná řasa tady však neroste, neboť obrůstá povrch obnažených a omšelých balvanů v ledovcových morénách a v korytech horských potoků a řek. Zaručeně pravé kameny z Violíku, oblíbený obchodní artikl, byly nejspíše sebrány kdekoliv v Krkonoších a jejich vůni obstarala umělá esence.

» zpět «

» květnaté horské louky «

Na mnoha místech montánního a subalpínského stupně člověk v minulých staletích vykácel lesy a klečové porosty, postavil horské boudy a v jejich okolí pod vlivem citlivého a rozumného hospodaření v éře tzv. budního hospodářství (zejména 18. století) postupně vznikly polokulturní až kulturní luční ekosystémy - květnaté horské louky, jejichž druhová pestrost je na mnoha místech pohoří dodnes vskutku unikátní. Staří horalé je pravidelně kosili, pásli na nich dobytek (krávy, kozy, koně) a čas od času přihnojovali (kejdovali). Vlhká místa citlivě obdělávali, suchá naopak stružkami zavlažovali. Na květnatých horských loukách našla svá útočiště celá řada dnes již vzácných a přísně chráněných druhů krkonošské květeny, např. violka sudetská, endemický zvonek český, endemický jestřábník rudochlupáček, mochna zlatá, kokrhel sličný, jestřábník oranžový, vstavačovité rostliny jako je pětiprstka žežulník, běloprstka bělavá, vemeníček zelený, či prstnatec Fuchsův, škarda velkokvětá, kuklík horský, koniklec bily, hořec tolitovitý, symbol Krkonošského národního parku a mnoho dalších. Značná část těchto luk se však v posledních desetiletích bohužel neobhospodařuje a tak se jejich bohatství pozvolna ztrácí. Jen složitě se daří na některých místech obnovit pravidelné ekologicky únosné hospodaření - předpoklad záchrany krkonošských květnatých luk. Nicméně, dodnes je možné se těšit v červnu a červenci pohledem na takové rozkvetlé louky, např. na enklávě Severky, Zadních Rennerovek a Lahrových bud, na Malé Pláni v Peci pod Sněžkou, v Obřím a Modrém dole, na Rýchorách, ve Svatém Petru, v okolí Dvoraček, v Horní Rokytnici, v Pasekách nad Jizerou a na řadě dalších míst. Nenechte si tento zážitek ujít!

» zpět «

» netopýři «

Většina návštěvníků se asi s těmito létajícími savci nesetká, přesto však dlužno zmínit, že Krkonoše mají výjimečně bohatou netopýří faunu. Bylo zde již zaznamenáno 18 druhů, z nichž některé pravidelně zimují ve starých důlních dílech, jeskyních a podzemních dutinách, letní kolonie lze naopak nalézt i v půdních prostorách budov. Celkem je známo téměř 30 lokalit zimování netopýrů a některé z nich jsou již delší dobu předmětem pravidelných zimních kontrol a vědeckého výzkumu (např. Herlíkovické štoly). Obvykle zde zimují netopýr velký, n. vousatý, n. vodní, n. severní, n. ušatý, vrápenec malý, vzácně též n. velkouchý a n. pobřežní. Všechny naše druhy netopýrů jsou zákonem chráněny a zařazeny v červené knize ohrožených živočichů ČR. Na jejich zimoviště není proto přístup veřejnosti z pochopitelných důvodů nijak žádoucí. Pokud se Vám nicméně podaří nalézt spící či přezimující netopýry, nerušte je a svůj objev sdělte, prosím, neprodleně na Správu Krnapu ve Vrchlabí.

» zpět «

» pralesy «

Naši předci v minulých staletích silně pozměnili prostorové i druhové složení přirozených horských lesů. Většinou je přeměnili na smrkové monokultury, k tomu ještě nevhodné genetické kvality, neboť používali osivo i sazenice cizího původu. Naštěstí se v těžko dostupných úzkých horských údolích a při horní hranici lesa zachovaly zbytky přirozených lesů, jejichž druhové složení odpovídá příslušnému výškovému stupni. V údolích Jizery a Jizerky, v okolí Sněžného a Zlatého potoka, na Boberské stráni jsou zachovány druhově velmi bohaté květnaté bučiny a suťové javořiny. Rovněž v okolí hradu Chojnik na polské straně hor (přírodní rezervace) jsou překrásné bučiny, podobně i Bártův les na jižním úpatí Rýchor. Na vrcholu Rýchorského hřebene je známý bukový prales Dvorský les, s bizarně tvarovanými kmeny a korunami, vystavenými účinkům silných větrů a námraz. Horské bučiny tvoří dokonce horní hranici lesa na okraji Malé Kotelní jámy .O něco níže se nachází známá lokalita V bažinkách, tvořená smíšeným horským lesem pralesovitého charakteru. V nejvyšších polohách při horní hranici lesa se místy zachovaly staré horské smrkové pralesy, byť v současné době silně postižené imisní kalamitou. Za prohlídku rozhodně stále stojí horské smrčiny v závěru Labských jam, v závěru údolí Malé a Velké Mumlavy nebo v Jelením dole.

» zpět «

» rašeliniště «

Na náhorních planinách západních a východních Krkonoš a v jejich bezprostředním okolí vznikly svérázné útvary, věrně připomínající svým koloritem a přírodními podmínkami prostředí na severu Evropy - severskou tundru. Tvořila se ve vlhkém a chladném klimatu poledových dob a svým stářím "jen" asi 5 tisíc až 10 tisíc let patří k nejmladším povrchovým útvarům na hřebenech Krkonoš. V plochých sníženinách zde vznikaly svéráznými procesy vrstvy rašeliny, o mocnosti dosahující místy až tři metry, v průměru však okolo 100-150 cm. Jejich kompaktnost je po staletí narušována vodou, mrazem, ledem a větrem a tak je povrch každého rašeliniště zbrázděn a roztrhán, což se odráží i v pestré mozaice rostlinných společenstev. Sušší vyvýšené kopečky - bulty - zarůstají suchopýrkem trsnatým, suchopýrem úzkolistým a s. pochvatým s bílým chmýrem (nesprávné označovaným jako "krakonošovy vousy", což je ve skutečnosti lidový název pro lišejník provazovku, rostoucí dříve na větvích a kmenech starých smrků). Mezi trsy ostřic a suchopýrů rostou drobné růžově kvetoucí minikeříčky kyhanky sivolisté a klikvy drobnoplodé. Trhliny naplněné vodou jsou označovány jako šlenky a kolky a jejich okraje zarůstají ostřicí vodní či o. zobánkatou. Na každém rašeliništi je i několik větších tůní, rašelinných jezírek (max. 90 - 150 cm hlubokých) s tmavě hnědou vodou zbarvenou vysokým obsahem organických tzv. humínových kyselin. Mimořádně drsné životní podmínky silně připomínají severskou tundru, a tak se krkonošská rašeliniště stala posledními útočišti kdysi běžně rozšířené květeny a zvířeny z doby zalednění Evropy. K takovým glaciálním reliktům patří jeden z nejmenších ostružiníků - moruška. Vzácně v Krkonoších dozrávají i jeho žlutooranžová plodenství. K dalším vyslancům severu patří například všivec krkonošský, rašeliník Lindbergův, z živočichů byl dříve hojný pták kulík hnědý, který je dnes pozorován již jen vzácně při přeletech Krkonoš. V tůňkách se vyvíjejí dravé larvy šídla horského i další vážky lesklice horské, rovněž reliktních druhů. V Krkonoších je více jak půl stovky rašelinišť (celkem je to plocha 268 ha) a k nejznámějším patří Úpské rašeliniště na severním úpatí Studniční hory, rozkládající se po obou stranách státní hranice, rašeliniště na Bílé a Čertově louce a Stříbrném hřbetu. V západních Krkonoších dominuje Pančavské rašeliniště. Tyto severské útvary na hřebenech Krkonoš jsou natolik významné, že byly v r. 1993 zařazeny mezi plochy tzv. Ramsarské dohody, zahrnující nejvýznamnější mokřady světa, které zasluhují nejvyšší stupeň ochrany. V lesních porostech v sedle Světlé a Černé hory se nachází Černohorské rašeliniště, jehož charakter však připomíná šumavské a krušnohorské slatě.

» zpět «

» Strmá stráň «

Starý pralesovitý smrkový porost na severním svahu Krkonoše v sousedství Velké laviny. V r. 1904 zde majitel jilemnického panství hrabě Jan Harrach zřídil na ploše 60 ha první krkonošskou rezervaci. Pochází odtud i nálezy nejstarších žijících smrků z oblasti Krkonoš (okolo 400 let), bohužel je však celý porost silné poškozen imisemi a následnou kůrovcovou kalamitou, která postupuje od okraje lavinové dráhy směrem do zbytku smrkového pralesa.

» zpět «

informace použity z atlasu firmy Geodézie ČS a.s.